Milí pěší – turisté či běžci – Syrovínského běhu Velkou Moravou. Název není náhodný, neboť vaše kroky povedou cesty na místa, kudy kráčela historie a také osobně svatí Cyril a Metoděj. Jejich příběh si určitě ze školy pamatuje každý, ale pro mnohé se zdá být důležitý jen den volna, který nám každoročně přináší formou státního svátku. Ale 7. století byla doba divokých kmenů, intrik, bez výčitek sťatých hlav, .... a oni dokázali díky své genialitě zavést pro nás vlastní písmo, prosadit jazyk jako třetí oficiálně uznaný v celém tehdejším kulturním světě, čtvrtý liturgický jazyk vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny, ustavit psané zákony. Byl to moment, kdy naši předkové vytvořili nejmocnější stát střední Evropy. Tak se vydejme alespoň kousíček po jejich stopách, místy po staré kupecké cestě z Pomoraví na druhou, brněnskou, stranu Chřibů. Výchozí bod Syrovín – místo svou polohou v rozeklaném údolí kolem tří pramenů Syrovínky, otevřené k jihu, jako stvořené k osídlení již v době kamenné, i když první písemná zmínka je až z doby mnohem pozdější, z roku 1371. Vyběhneme „hore Kúpenú“  a u Hostějova se nám otevře výhled do krásné moravské krajiny lemované lesy a horami – na jihu jsou to Bílé Karpaty, na západě Pálava, pak navazuje Ždánický les a za vesnicí už vidíme malebné pásmo Chřibů, kudy povede „lesní“ část putování. V době Velkomoravské byl v místě dnešního Hostějova pro občerstvení poutníků a kupců zřízen hostinec, kde mnozí vše projedli a propili, tedy prohostili a odtud  pochází jeho název.  Dnes tu žádnou hospodu nenajdete, ale pohostinné lidičky určitě :-)) Seběhli jsme do údolí, do městyse Osvětimany – podle pověsti se Konstantin a Metoděj ubírali do hor, na horu sv. Klimenta, a cestou potkali muže (many), kteří se jim do té doby vyhýbali, a Metoděj pravil svému bratrovi: „Bog osvěti many“ a ta slovy jsou prý podkladem jeho názvu. Dnešní hlavní dominantou je kostel sv. Havla. Za zmínku stojí i nově zrekonstruovaná tvrz rytíře Smetany, a když vystoupáme nad přehradu, budeme nedaleko kapličky sv. Vendelína, ochránce pastevců a stád.   A teď vzhůru k nejmystičtějšímu chřibskému (a také prvnímu kontrolnímu) místu – Hoře sv. Klimenta. Mineme Gorazdovu studánku, kde dříve bývalo jezírko jako zásobárna vody pro obyvatele kláštera, dnes tu vyvěrá pramen pod ochranou sochy sv. Gorazda, Metodějova nástupce. Nedaleko odtud milník připomíná místa, kudy vedla stará kupecká cesta, ale my směřujeme k vrcholu hory 461m n. m. Vítá nás Velkomoravské hradisko s odkrytými základy dominantní církevní stavby, zvonkohra a dřevěná kaplička. Podle svědectví historických pramenů byla tato hora dána knížetem Rastislavem svatému Konstantinovi, Metodějovi a jejich žákům k uložení ostatků sv. Klimenta a k jejich bohulibé činnosti. Bylo by to na dlouhé povídání, ale my musíme dál a přesto zůstaneme ve stejné době. Podle pověsti nebylo peklu po vůli konání svatých mužů a tak se čerti rozhodli místo zasypat velkými kameny. Když se již přibližovali k hoře, sv. Metoděj je zažehnal křížem a čerti balvany upustili na místo, kudy právě letěli a tak jsou v Chřibech různě rozety skupiny balvanů nebo velké, samostatné. Největší nesl sám kníže pekel Luciper, říká se mu Kozel, leží ve výšce 500 m n. m. My si ho můžeme při cestě prohlédnout a duše prozaické si řeknou, že jde o věžovitou izolovanou skálu   tvořenou odolnými pískovci a slepenci magurského flyše. Po půl kilometru se můžeme osvěžit dobrou pramenitou vodou u Paní mísy – studánky, jejíž sběrač je vytvarován do tvaru mísy.         Občerstvení budeme potřebovat, neboť nás čeká docela prudké stoupání na Kazatelnu – pískovcové skalisko vystupující ze svahu s vytesanými schůdky pro výstup a upravenou plochou na vrcholu připomínající kazatelnu. O skalisku se traduje, že bylo využíváno jako kazatelna, nejprve velkomoravským arcibiskupem Metodějem, později i augustiniány z nedalekého kláštera na Svatém Klimentu. Dnes je na vrcholu zasazen železný dvouramenný kříž z roku 1972 a je odsud překrásný výhled přes údolí Kyjovky na protější hřeben Chřibských hřbetů, zříceninu gotického renesančně přestavěného hradu Cimburk i část Koryčanské přehrady – to podle vzrůstu okolních stromů :-))       Už jsme se pokochali výhledem a můžeme na další cestu. Mineme nejvyšší vrchol jihovýchodního hřebene Chřibů Ocásek. „Ční“ do výše 553 m, kdysi zde stávala dřevěná rozhledna, ale dnes je kopec bez výhledu, porostlý vzrostlými listnáči. Kolem vrcholu Hroby – kde měl být údajně pochován arcibiskup Metoděj a je zde Svatoplukova mohyla -  se dostaneme na Stupavské louky, patřící k nejkrásnějším místům celých hor. Nejdřív se otevře výhled na velké louky obklopené hustými lesy, pak se ukáže v celé kráse Střílecký hřebínek a pak poprvé uvidíme majestátní symbol Slovácka – hrad Buchlov. Pohled si můžeme vychutnat spolu s malým občerstvením před další cestou. Tím jsme minuli Stupavu a Staré Hutě a vracíme se :-)) Míjíme Holý kopec, který však svou historií i současností   není vhodný opomenutí. Historicky bylo území několikrát odlesněno – odtud jeho název. V době halštatské (7. stol př. n. l.) zde bylo vybudováno opevněné sídliště, jedno z největších na našem území, obnovené v 11. a 12. stol. Po vybudování hradu Buchlova na protějším kopci, zaniklo. Dnes je tu přírodní rezervace ojedinělého lesního komplexu přirozených doubrav a bučin s bohatou škálou lesních typů a vzácnými druhy flóry a fauny. Dost snění o Keltech a přírodě a šupky dupky do „myší díry“ pod hlavní silnicí, abychom se dostali k nejvyššímu (a druhému kontrolnímu) bodu naší cesty – na hrad Buchlov pocházející z 1. poloviny 13. století a odolávající nájezdům i zubu času až dodnes. Samotné založení a stavba královského hradu Buchlova na strategicky významném vrcholu Chřibů, střežícího východní hranici Zemí Koruny České proti případným vpádům z uherské strany, jsou obestřeny rouškou tajemství.   Nepůjdeme po něm pátrat, ale začneme sestupovat do údolí a slíbíme si, že příště navštívíme i necelý km vzdálený vrchol kopce Modla s kaplí Svaté Barbory – rodinnou hrobku předposledních a posledních majitelů buchlovického panství. Z dávné historie se na Modle zachovaly zbytky opevnění z období lužických popelnicových polí (mladší doba bronzová 1400-1020př.n.l.) a doby laténské (mladší doba železná – přelom letopočtu). Z galerie kaple je za pěkného počasí krásná vyhlídka do širokého okolí hradišťského Dolňácka. Tuto krajinu zachytil ve své tvorbě místní rodák P. Arnošt Hrabal. K připomenutí jeho díla je na galerii kaple instalována stálá výstava jeho kreseb a dřevorytů. Za přemítání o Modle jsme dorazili do Buchlovic, vsi od roku 1540 patřící k hradu Buchlov a rozkvétající do dnešní podoby městyse s dominantou zámku z 18. stol. a jeho zahrad, farního kostela sv. Martina s náhrobky Zástřizlů, soch sv. Cyrila a Metoděje, Petra a Pavla,... Povídat o této lokalitě by bylo nošením dříví do lesa, ale určitě stojí za zmínku tady zcela běžné, ale jinak vzácné příjmení, Raštica – odvozené od knížete Rostislava = Rastice Dále se možná podivíte, kudy že vás to cesta vede, ale skutečně kousek trasy je po staré silnici – spojnici Boršic a Buchlovic. Jestli čekáte dále jen rovinu, opak je pravdou. Bude to zase z vršků do doliny a obráceně, vždyť jsme ve vinorodém kraji a nejlepší vína se rodí na jižních svazích :-)) Nejdřív kolem bažatnice a přehrady "Smraďavka" do Boršic - obce, o níž se písemné prameny velehradského kláštera zmiňují od r. 1220, neboť patřily k jeho důležitým hospodářským místům, hlavně pěstováním vinné révy. K hlavním pamětihodnostem patří farní kostel sv. Václava z 16. století, barokní fara, socha sv. Antonína na schodišti ke kostelu a sv. Jana Nepomuckého na návsi, obě z 18. století. Tolik krátce o Boršicích, neboť jdeme jen jejich okrajem, stejně jako obcí Tučapy s 250 obyvateli První zmínka o obci je v listi­ně olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131. Stávala zde tvrz, k níž patřily tři dvory, v 16. století zřejmě zanikla, neboť od r. 1579 se již nepřipomíná. Dominantou obce je kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1934. K místním památkám patří také kaple Božího srdce Páně. V obci se narodil spisovatel Bedřich Beneš Buchlovan. Z přírodních zajímavostí Tučap stojí za zmínku přírodní památka Koukolky. Půl kilometru od obce se rozpro­stírají louky a pastviny s bylinnou vegetací tvořenou druhy širokolistých suchých trávníků. Ze silně ohrožených druhů v lokalitě roste vstavač vojen­ský, hvězdnice chlumní, kozinec vinčencovitý a hořec křížatý. Přes Tučapy vede Moravská vinná cyklostezka č. 5050.               A už nás vyhlíží Floriánka, rozhledna u Polešovic, naše druhá občerstvovací zastávka, při níž se můžeme kochat pohledem na úrodná pole, vinice, obce i vesnice Dolnomoravského úvalu od Chřibů až po Bílé Karpaty.                         První jsou Polešovice. V dominantní poloze nad středem obce se nachází kostel sv. Petra a Pavla, o němž jsou zmínky již v roce 1320. Bohaté archeologické nálezy dokládají osídlení již v pravěku. Od 7. století zde můžeme sledovat silné slovanské vrstvy, na něž navázala historicky doložená osada Záblacany v 10. a 11. století. První písemná zmínka o Polešovicích pochází z roku 1220, kdy obec patřila cisterciáckému klášteru na Velehradě. Privilegia velehradských opatů a pak povýšení na městečko v roce 1595 císařem Rudolfem II. napomohla k většímu hospodářskému rozvoji. Nejstarší doložený název polešovické vinice byla Mniška z roku 1454, což dokládá, že šlo o vinohrad klášterní. Zrušení cisterciáckého kláštera v 18. stol. byly vinohrady pronajaty poddaným a ti si pro uchování lahodného moku začali budovat vlastní sklípky. V roce 1922 byla v obci zřízena Státní révová školka. Z Poležovic se vydáváme směr Domanín, přes Domanínský kopec, z kterého je krásný výhled do všech světových stran a světě div se, poprvé od startu v dáli  vidíme Syrovínský kostel k němuž míříme. Nenechte se ale zmást pocitem, že už je to blízko, protože nás ještě čeká přibližně čtvrtina velmi zajímavé trasy. Musíme proběhnout okrajově obcí Domanín, která je významnou obcí Bzeneckého mikroregionu svou kulturou i historií. Zajímavostí obce je, že jádrem Domanína je klášterní dvůr. Ve dvorech se obvykle choval dobytek, pěstovalo vinařství, ovocnářství.  Říkáte si, už bychom pomalu mohli být v cíli a ochutnat nějaká ta vínka. Tak rychle na trojcestí ve vinohradech mezi obcemi Domanín, Těmice, Bzenec,  kde nás čeká ještě jedno posilovací občerstvení a kontrola. Poslední zajímavostí před cílem přeběh obce Těmice, která díky výhodné poloze a spádovosti z okolních obcí, zažívá v poslední době velký rozmach. Význámnou a chráněnou památkou obce je dům ze starých časů.. Nyní už pomalu dotváříme svým putováním tvar vinného hroznu a před námi je cíl. Jistě už máte žízeň a chuť na víno což?! 🙂 Tak vzhůru po cílové rovince do Syrovína!! Syrovín se svojí dominantou, barokním kostelem Obrácení sv. Pavla z let 1713 – 1716, postaveným nákladem syrovínského kněze Pavla Jaroše. Historicky obec patřila pod Bzenecké panství, významnými a dlouhodobými držiteli vsi byli Pruskovští z Pruskova a to od roku 1588. Syrovín proslavilo výborné víno pěstované zde již od počátku 17. století. Tak na zdraví ! :-))                                                                                                                                  Váš průvodce – Filipova Teta